Daniel Válek hovoří o organizaci jezdeckých dnů, které se dvakrát ročně konají pro začínající jezdce a děti. Válek, který se v jezdeckém klubu angažuje třetím rokem, se stará o 12 koní a jednoho poníka. Své zkušenosti z dostihového světa přenesl do nového zaměstnání v DAKO-CZ, kde nyní pracuje jako obsluha CNC stroje.
Pro koho je jezdecký den určen a jak často jej v jezdecké společnosti pořádáte?
Konají se dvakrát ročně. Jsou určené pro začínající jezdce, a hlavně pro děti. Aby se něco naučily, pobavily se a získaly nějaké základy, než se vypraví na nějaké větší závody. Ať ví, o co se jedná.
Jak dlouho se v jezdeckém klubu angažujete?
Členem jsem třetím rokem, mám v něm spolu s přítelkyní svého koně a paní majitelka tam má ještě jednoho dostihového koně, který byl problémový, řekněme že trochu zlý na lidi. Zkrátka je chytrý, zkusil na holky nastoupit a tím, jak jezdí jen na českých teplokrevnících, nečekaly to. Je to anglický plnokrevník, je rychlý. Pomáhám jim s ním.
O kolik koní se v klubu staráte?
Máme 12 koní a jednoho poníka. Je tam stálý tým, který tam chodí jezdit, někteří členové mají i závodní licenci, takže chodí závodit na drezury a na parkury. Nikdo z nás není profík, každý má svoji práci. Licenci máme proto, abychom mohli jezdit na oficiální závody. Já jsem s tím taky letos začal.
Jak jste se ke koním dostal?
Doteď jsem dělal 15 let dostihové koně. Chystal jsem koně do Velké Pardubické. Dělal jsem pracovního jezdce na živnostenský list. Předtím, než jsem přišel do DAKO-CZ, jsem pracoval v dostihových stájích.
Stát se žokejem vás nelákalo?
Chtěl jsem dělat i žokeje, ale nemám na to výšku. Měřím přes 190 centimetrů, a to je moc, i když váhu bych na žokeje měl.
Jaké byly vaše začátky u koní. Kdy jste se ke koním dostal?
V osmi letech. Pocházím z Velkých Karlovic a tam působí jeden z nejznámějších trenérů František Holčák. V osmi jsem se tam šel náhodou podívat a on, jestli bych nechtěl pomáhat, že potřebuje lidi. Tak jsem šel. Vznikla z toho rutina, byl jsem tam po škole každé odpoledne, každý víkend. Do 15 let skoro každý den. Pak jsem byl u koní dva roky v Rakousku a také v Německu v Hannoveru. Do Česka jsem jezdil na dostihy a našel jsem si přítelkyni z Ronova nad Doubravou, kam jsem se pak vrátil. Našel jsem si koně na Polance u Nasavrk a pak už za koni koloval po republice.
Krásný, ale asi náročný život. Co vás tedy přivedlo od koní do DAKO-CZ?
Jak říkáte, byl to náročný život. Už jsem toho měl dost. Naposledy jsem byl pět let u Jardy Myšky. Měli jsme tam 24 koní, byli jsme na to tři. Každý víkend pryč, v týdnu jsem nebyl doma. Začal jsem si tedy shánět normální práci, a protože jsem vyučený automechanik, zkusil jsem DAKO. Jsem na montáži na agregátech. Je to jiné. Máte směnu, víte, že ve dvě půjdete domů. Když je potřeba, zůstanete déle, ale víte to dopředu. U koní jsem nevěděl, jestli přijdu v jednu, nebo taky v sedm.
Ale pořád máte druhou směnu u koní, že?
Ne tak docela. Platíme v jezdeckém klubu nájem. Je tam majitelka, která se o koně stará. Protože chodím denně do zaměstnání a z Ronova nad Doubravou to mám do stájí dvacet kilometrů, tak se tam dostanu tak čtyřikrát týdně. Střídáme se s ostatními členy. Majitelka se o koně ráno postará. My pak přijdeme na odpolední službu, kdy jí třeba pomůžeme zavřít koně z výběhu. A víkendové služby si rozepisujeme, aby majitelka nemusela dělat o víkendu.
Mimochodem, o kolik je jiný parkur než jízda na dostihových koních?
Dostih jedete pořád 50 kilometrů v hodině, skáčete a jedete. Koně potřebují mít výdrž a sílu. Ne že by ji v parkuru nepotřebovali, ale musí být spíš techničtější a lépe ovladatelní. Je to úplně něco jiného. V dostizích máte rychlost, tady máte pevné skoky, a když uděláte chybu, stojí to pád. V dostihu vám chybu některý skok odpustí, ale samozřejmě ne každý.
Vraťme se k jezdeckému dni. Říkal jste, že je hlavně pro děti. Kolik se jich zúčastnilo?
Je to pro děti, ale mohou se přihlásit i dospělí začínající jezdci. Na podzim tam byl pán, kterému bylo 67. Ale měl začínajícího koně, věděl, že tam nebude padesát koní, takže si to s ním přijel zkusit. Jezdecké dny mají v Kozojedech tradici po celou dobu, co spolek existuje. Účastní se jich zpravidla kolem třiceti koní.
Jak ten den probíhá?
Nejprve je drezura, té se účastní kolem dvaceti koní v kategorii děti a dospělí. Po drezurách bývá kulturní vložka. Většinou ji děláme my z jezdeckého spolku. Máme tam krásného bílého koně a s ním jsme odehráli drezurní pohádku. Účinkují princ s princeznou. Tím se vyplní čas mezi drezurou, která se jezdí v obdélnících, a než se postaví skoky. Ty jsou pak taky rozdělené dle věku účastníků a náročnosti. Děti mají výšku skoků do padesáti centimetrů, pak je to odstupňované až do 90 centimetrů. Na konec programu pak připadá jízda zručnosti pro malé děti na ponících a židličkovaná pro ty nejmenší.
Na co přesně jste využili patnáct tisíc korun, které jste v rámci sponzoringu zaměstnanců od CSG získal?
Využili jsme je hlavně pro zvýšení bezpečnosti koní, a tím pádem i jezdců. Zpevnili jsme povrch, který se vysypal pískem. Kromě toho se za zbylé peníze nakoupilo občerstvení pro účastníky a také nějaké ceny.
Sdílet